Jak můj anděl strážný tančil se smrtí tango

„Jsi dnes smutný.“ Řekl motýl. Anděl seděl na okraji postele, chvíli motýla pozoroval a potom se zadíval mlčky do země. Křídly se držel, jakoby mu byla zima.

„Nejsem smutný, jen nastal můj a její čas.“ Odpověděl a dál hleděl na tmavou podlahu, která byla zanedbaná a špinavá.

„Ona už to ví?“ Zeptal se motýl a opatrně se posadil na tmavou stěnu.

„Za chvilku se to dozví.“

„Máte nádor velikosti…“

Doktor mluvil a mluvil, nevím, co říkal. Tvářil se velmi vážně. V ruce držel papíry, na které občas okem koukl. Nevnímala jsem jeho slova, ale připadala mi něžná, opatrná, vtřícná. Občas si prstem narovnal brýle.

Jsem přesvědčená, že nemluví o mně. Já a nádor? JÁ A NÁDOR!!! Vyšetření, operace, okamžitý nástup, léčba…co to říká?

Akvárium. Má hlava byla jako zavřená v akváriu a nevnímala vůbec nic. Oči viděly pouze lékaře, který otevírá pusu a tváří se velmi vážně.

„Musím do práce. Nic mi není. Musím jet do práce!“ Skočila jsem mu do řeči. Vytěsnila jsem vše. Nevím, jak jsem se dostala z ordinace a jak dojela do práce. Zapnula jsem si počítač, udělala si hrnek horké kávy a začala pracovat. Mé ráno neexistovalo. Vypařilo se. Zmizelo.

Z ničeho nic se otevřely dveře. Byly slyšet kroky a praskání staré podlahy. Anděl zvedl oči. Věděl, že přišla. Neměla kosu a nešel z ní strach. Pomalým krokem došla až k posteli, natáhla ruku a čekala. Anděl povolil sevřená křídla, postavil se a pohlédl jí do očí. Koutky na její tváři se lehce zvedly, jako náznak jemného úsměvu. Hlavou kývla a úsměv se jí rozplynul do vážného výrazu. V tu chvíli anděl pochopil, že to bylo vyzvání k tanci…

Prsty mi zkameněly, klávesnice zmrzla na kus ledu. Zastavil se čas, přestal existovat prostor, zhaslo slunce, vypnul se můj svět. Došlo mi, že za mnou stojí smrt a během sekundy se mi promítl celý můj život…

„Políbí mě na čelo a mé oči, které se stále smály, zhasnou. Úsměv, který jsem celý život rozdávala, zemře.“ Začaly mi po tváři téci slzy. Došlo mi, že jsem těžce nemocná. Došlo mi, co mám v mém těle. Došlo mi, že musím zpět za lékařem.

V otevřeném tichu, jsem uvnitř sebe křičela: „Bože!!! Proč já? PROČ JÁ!!!!!! P r o č  j á . . . . .?

Od pěti hodin ráno, mě chystali k odjezdu na sál. Dívala jsem se do stropu, dýchala těžce a zhluboka. Nebylo kam utéci, nebyla možnost vyhlásit stopku a zavolat: „mám strach, prosím vše zastavte, já nechci, já se strašně moc bojím.“ Cvakla poslední pojistka na kolečku mé postele. Počítala jsem cestou zářivky na stropě. Výtah malinko zarachotil a za pár minut jsem se ocitla na operačním stole. Nemocniční pach mi prolézal mé nahé tělo. Obě ruce mi sestra přivázala a napíchla uspávací látku. Obrovský světelný talíř mi svítil nad hlavou. Kolem mě se postavilo šest lidí. Vše bylo připraveno.

Já ještě nespím, j á    j e š t ě    n e   . . .

Smrt pevně anděla sevřela, aby tango dostalo správný spád. Nebránil se. Věděl, co ho čeká a byl připraven. Po čtyřech hodinách smrt opatrně a zlehka sevření povolila. Hlubokým pohledem andělovi naznačila, že tančit o život budou ještě několikrát.

Morfium, Tramal, morfium, Tramal a bolest stejně rozžírala mé tělo. Zavřela jsem oči, které byly už bez slz. Rukama jsem bolestí svírala matraci a čekala na další drogy, které mě dostávaly za prostor prahu lidské snesitelnosti.

Můj život se do té doby skládal z pocitů…radosti, štěstí, smutku, čekání, bolesti, naděje, zoufalství, těšení se a víry. Ano, vše je o pocitech, z kterých se stávají během chvilky vzpomínky. Z „tady a teď“ je okamžitě minulost...a v budoucnost jsem teprve věřit začala.

Přežila jsem.

Neměla jsem však ani tušení, co mě čeká. Boj o můj život trval hodně dlouho. Po roce jsem byla postavena před pátou operaci s tím, že mě již neotevřou, protože mám vyhnisanou celou břišní dutinu.

Motýl tiše pozoroval tančící pár...zas a znovu. Smrt ožírala křídla a trhala andělovi z těla maso. Bod zlomu se nekonal. Smutek, který zavládl v andělovi, nešlo zakrýt. Věděl, že síly musí sebrat někdo jiný.

Dodnes netuším, kde jsem vykouzlila z nemocného, vychrtlého a zuboženého těla sílu. Přesvědčila jsem sebe, lékaře a operace se konala. Po probuzení jsem si prošla peklem, které bych nepřála nikdy nikomu, ale já věděla, že musím přežít kvůli mým dětem. Přijala jsem bolest se vztyčenou hlavou a rozřezané tělo nevnímala. Procházela jsem utrpením, přesto jsem přestala proklínat a přísahat, že už neudělám ani jediný krok.

Z ničeho nic se zavřely dveře. Anděl zvedl oči. Věděl, že odešla. Neměla kosu a nešel z ní strach. Pomalým krokem odkráčela a anděl mohl svobodně rozevřít a napnout svá bělostná křídla. Tango se smrtí skončilo…

Skutečnou smrt během svého života nevidíme a když, tak pouze zřídka. Dříve lidé umírali doma a smrt byla součástí jejich života. Smrt, skutečná smrt je pro nás dnes schovaná za zdí nemocnic, hospiců atd. Tím pádem jsme ji jako společnost vytěsnili, nedotýká se nás, nepřemýšlíme nad ní…neexistuje. Tisíckrát vyslovíme věty jako: „až umřu, ještě se chci dožít, snad přežiji, chci umřít až za…

Smrt je neoddělitelnou součástí našeho života. Jen mi ji vytěsnili a žijeme konzumně, rychle, ve stresu, stále něco musíme, nesmíme a do klece nesnesitelnosti zavíráme sami sebe. Na každého čeká: „Crrrrrr…signál pro sanitáře...nápis fixou na stehno a kartička na palci…

Nevím, zda si pro mě „Ona“ přijde zítra nebo až za čtyřicet let. Tři roky jsem čistá a věřím, že si můj anděl strážný poslední tango zatančí se smrtí...až za hodně dlouho. Polibek na čelo jsem od ní nedostala, proto vnímám život trošku jinak a samu sebe neberu až tak vážně…a svůj život miluji, takový jaký je.

Vše je o pocitech…a svůj život máme ve svých rukách právě teď, právě nyní, právě v tento okamžik…a něž „Ona“ přijde, můžeme si s ním naložit, dle své libosti.

...

Opatrujte se

Andrea