Pozpátku

Kapsy jsem naplnila lží až po okraj. Držela jsem oči pevně zakryté dlaněmi, ale přes prsty bylo stejně vidět. Už nemám nic, čím bych překryla pravdu zvanou…zvanou?!

Nikdy nebyl zvaný. 

Jen se dotýkal mých slabin. Čtyři roky. Znám hranici svých sil…kam až umím trpět. 

„Dáte si kávu, čaj nebo čokoládu?“ Zeptala se mě usměvavá letuška žlutého autobusu. Kývnu na kávu s mlékem bez cukru, nasadím si sluchátka, stočím se v sedadle tak, abych si kolena opřela o přední sedadlo. „Play“ a Podivuhodný případ Benjamina Buttona se mi začne opět promítat pod kůži. Cupitající letuška plní ruce spolucestujícím Bleskem, horkou kávou a já vnímám jen Benjamina Buttona.

V metru cvaknu lístek a od té chvíle mě od jeho políbení dělí patnáct minut. Míjíme se, a přesto k ránu zastavíme čas. 

Tančím s ním na hraně. „Někteří lidé se narodí, aby seděli u řeky. Do některých uhodí blesk. Někteří mají hudební sluch. Někteří jsou umělci. Někteří plavou. Někteří toho ví hodně o knoflících. Někteří umí Shakespeara… někteří jsou matkami. A někteří lidé…tančí.“ Tančím s ním na tenkém ledě, tak jako Daisy. 

„Proč se vrátil?“ Zeptala se mě tiše Daisy.

Zavřela jsem oči. Snažila jsem se soustředit na kapsy plné lži, na slunce, které už nepálí, na dlaně, přes které vidím pana Nezvaného.

"Pusť ho a nech si Benjamina. Nikdy toho nebudeš litovat.“

Chtěla jsem se na Nezvaného rozpomenout, ale na nebi už nesvítila ani jedna hvězda…a v tom mi pípla smska: „Jsem Ti ani nevynadal, že sis nevzala ten mazanec. Myslím na Tebe…“  

Otočila jsem se. V metru cvakla lístek a začala se těšit, že mě Benjamin za patnáct minut zase políbí. Míjíme se, ale teď už vím, že zastavený čas nepustím…