"Mamí, mamííí, my chceme zvířÁÁÁtko." Úžasná věta z úst sotva mluvících dětí. Chvilku děláte, že neslyšíte a potom přemýšlíte, zda začnete děti zastrašovat tím, co vše obnáší péče o „zviřÁtko“.
Jen tak tak zvládáte malé dvounohé potvůrky, které Vám změní KOMPLET celý život...a ještě si "k nim" pořídit dalšího vetřelce? Nikdy!
Nojo, jenže: mateřská láska vs. rodičovský rozum = „a copak byste děti chtěly?“ že Vám to něco říká?
Náš domov otevřel náruč všemu možnému, co lezlo, plavalo, lítalo. Taková malá nekontrolovatelná zoologická, o kterou jsem se (jak se dalo čekat) s láskou starala sama.
…a pak kluci vyrostli, dospěli.
Znáte takové to ticho, které si napřed užíváte a za pár dní před ním utíkáte do práce, kterou jako děsně zbožňujete 24 hodin?
Vše si v životě sedne.
Tam uvnitř je cesta, která nás dovede k nám samotným. Slunce tam nepálí, boty netlačí a pocity nepotřebují vysvětlení.
Chce to jen čas.
A potom, přijde nový pocit (něco jako): "Hurá, mám celý zbytek života zase pro sebe!" Workoholismus nahradíte knihou, sportem nebo nikým nerušeným spánkem.
To byl přesně okamžik, kdy jsem si domů donesla kotě. Malé, vystrašené, hodné a mazlivé. Můj opuštěný domov začal opět dýchat, pulsovat a žít.
Jenže! Během "pár týdnů" se kočičí miminko oklepalo a převrátilo vše vzhůru nohama. Měla jsem doma krvelačnou šelmu. Dělala vše proto, abych si zabalila kufry a odstěhovala se pryč.
Dostala jsem ŠOK! První kdo utrpěl, byla má představa, jak bude vypadat mé soužití s kočkou. Potom na řadu přišla žaluzie (všechny žaluzie), kytka (všechny kytky) sošky, svíčky…zkrátím to, utrpět celý byt!
A víte co? Nikam se stěhovat nebudu. Nevadí mi to. Nevadí mi, že si dělá, co chce, a kdy chce. Je kočičkovsky svá. Občas si říkám, že se od ní mám co učit :-)
Nesleduji televizi, kde jsou od rána do večera utečenci. Pozoruji ji, jak si hraje se vším, co na zemi najde, jak si vyskočí na linku a jde číhat na kapky z kohoutku nebo jak trénuje skoky, lovení a akrobatické lezení po všem, co je úzké asi tak jeden centimetr.
...a než uklidím nádobí a vyndám pračku, najdu ji takto spát. Oddychuje, občas škube tlapkami a usmívá se. V tu chvíli jsou rozbité květináče zapomenuty a láskou bych ji snědla.
Přeji všem krásný zbytek dne Andrea
