Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

…a zázraky se dějí

19. 04. 2016 15:40:42
Začalo pršet. Konečně. Stála jsem uprostřed horkem vyprahlého města. Vyzula jsem si mokré boty, zaklonila hlavu, rozevřela ruce a nechala se promočit letním deštěm, až na kost.

„Někteří lidé se narodí, aby seděli u řeky. Do některých uhodí blesk. Někteří mají hudební sluch. Někteří jsou umělci. Někteří plavou. Někteří toho ví hodně o knoflících. Někteří umí Shakespeara... někteří jsou matkami. A někteří lidé...tančí.“

Tančila jsem s ním dvakrát, třikrát, desetkrát. Nevím. Už opravdu nevím.

Je to tak dávno.

Chodil kolem mě. Dlouho. Bál se okamžiku, kdy bude v mé přítomnosti sám. Srdce v krku, zpocené dlaně a pocit, že ho odmítnu.

Neodmítla jsem...

Jestliže je vyvrcholení malá smrt, jezdil ke mně zemřít. Těšil se, až zastaví čas a vychutná si každou sekundu mého těla. Jeho „chci tě“ znamenalo, že mě musí vidět, jinak se v šedivé každodenní realitě zblázní. Půl roku jsme nejedli, nespali a umírali jeden v druhém. Bez cíle a bez budoucnosti, protože neexistovala.

"Benjamine, musíme ztratit ty, které milujeme. Jak jinak bychom věděli, jak moc pro nás byli důležití?"

Ani nevím, kde jsem našla sílu smazat jeho číslo. Napustila jsem si horkou vanu a strávila noc se zbytkem světla z ulice, s cigaretou a s upatlanou skleničkou od vína.

Po víc jak roce zazvonil telefon: "Scházíš mi. Chtěl bych tě vidět."

Vyznání lásky. Jeho způsobem. Nelogickým a nepochopitelným způsobem.

„Jsi tam?“ Zeptal se chraplavým a smutným hlasem.

„Jsem...“ Zašeptala jsem tiše, se slzami v očích. Sesunula jsem se po zdi dolů a seděla schoulená v rohu špinavé chodby s namáčknutým mobilem na uchu. Měla jsem šíleně velkou potřebu slyšet jeho dech. Cítit jeho vůni. Jeho rty. Jeho ruce. Jeho celého.

Smyslnost času, je opojná slast...

Nevím, kdo koho chtěl víc. Byl to ten nejkrásnější tanec, který jsme kdy zažili. Odevzdávali jsme se jeden druhému, jako nikdy před tím.

„Chci si nás zapamatovat tak, jak jsme teď..."

Zase si vychutnáváme kávu v oprýskaném hrnku na pavlači, čerstvé modřiny z vášně, vůni sexu a slané slzy z orgasmu. Nikdy nesmíme říci nahlas, jak moc jeden druhého milujeme, jak moc si voníme a chutnáme.

Sluneční paprsky se vkrádají po zácloně jako zloděj. Touží se rozprostřít po konečcích prstů a po propoceném pramínku na spáncích. Touží vplout jako plachetnice do zmatených a rozbouřených myšlenek a zašeptat: „Někteří lidé žijí život obráceně, protože nemají jinou volbu.“

„DOBROU NOC, BENJAMINE!“

Autor: Andrea Anna Peldová | úterý 19.4.2016 15:40 | karma článku: 23.73 | přečteno: 832x

Další články blogera

Andrea Anna Peldová

Jak se neseznámit na seznamce

„Hledáš lásku a vztah na celý život? Na seznamce se každý rok seznámí desetitisíce mužů a žen z celé ČR. Podle statistiky se každý 3. člověk v České republice seznámí přes seznamku. Je to běžný trend v současné hektické době."

14.6.2016 v 6:34 | Karma článku: 42.59 | Přečteno: 38772 | Diskuse

Andrea Anna Peldová

Pánové, nejste v tom sami

Jednoho dne, takhle po ránu, při ranní kávě se Bůh nudil. „Stvořil jsem k mé spokojenosti vše, ale něco tomu přeci jenom schází.“ Jako správný chlap se podrbal a zamyslel: „nemám se čemu tak nějak od srdce zasmát."

4.5.2016 v 10:16 | Karma článku: 25.99 | Přečteno: 2428 | Diskuse

Andrea Anna Peldová

Šaty z polibků

Zalila si dvě lžičky kávy horkou vodou. Jenom k oušku. Zbytek patřil mléku. Třikrát ji lehce zamíchala a ...

2.5.2016 v 7:01 | Karma článku: 21.04 | Přečteno: 986 | Diskuse

Andrea Anna Peldová

Zkrácené závěrečné titulky v komerční televizi

Přišel čas zkracování, tak jako ve filmu Postřižiny Bohumila Hrabala, kdy se paní Maryša rozhodne své dlouhé kadeře zkrátit. "Ustřihla jsem si vlasy!"

20.4.2016 v 11:57 | Karma článku: 31.43 | Přečteno: 2453 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 13.48 | Přečteno: 365 | Diskuse

Marcela Valouchová

Utopie

Jel po rovné nové silnici. Na tmavém asfaltu bylo namalováno bílé značení. Ten kontrast ještě podtrhoval novotu silnice. Vyjel na polní cestu a zastavil. Pomalu vystoupil z auta.

25.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.22 | Přečteno: 125 | Diskuse

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 4.68 | Přečteno: 206 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 158 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 379 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.