Začalo pršet. Konečně. Stála jsem uprostřed horkem vyprahlého města. Vyzula jsem si mokré boty, zaklonila hlavu, rozevřela ruce a nechala se promočit letním deštěm, až na kost.
„Někteří lidé se narodí, aby seděli u řeky. Do některých uhodí blesk. Někteří mají hudební sluch. Někteří jsou umělci. Někteří plavou. Někteří toho ví hodně o knoflících. Někteří umí Shakespeara… někteří jsou matkami. A někteří lidé…tančí.“
Tančila jsem s ním dvakrát, třikrát, desetkrát. Nevím. Už opravdu nevím.
Je to tak dávno.
Chodil kolem mě. Dlouho. Bál se okamžiku, kdy bude v mé přítomnosti sám. Srdce v krku, zpocené dlaně a pocit, že ho odmítnu.
Neodmítla jsem…
Jestliže je vyvrcholení malá smrt, jezdil ke mně zemřít. Těšil se, až zastaví čas a vychutná si každou sekundu mého těla. Jeho „chci tě“ znamenalo, že mě musí vidět, jinak se v šedivé každodenní realitě zblázní. Půl roku jsme nejedli, nespali a umírali jeden v druhém. Bez cíle a bez budoucnosti, protože neexistovala.
"Benjamine, musíme ztratit ty, které milujeme. Jak jinak bychom věděli, jak moc pro nás byli důležití?"
Ani nevím, kde jsem našla sílu smazat jeho číslo. Napustila jsem si horkou vanu a strávila noc se zbytkem světla z ulice, s cigaretou a s upatlanou skleničkou od vína.
Po víc jak roce zazvonil telefon: "Scházíš mi. Chtěl bych tě vidět."
Vyznání lásky. Jeho způsobem. Nelogickým a nepochopitelným způsobem.
„Jsi tam?“ Zeptal se chraplavým a smutným hlasem.
„Jsem…“ Zašeptala jsem tiše, se slzami v očích. Sesunula jsem se po zdi dolů a seděla schoulená v rohu špinavé chodby s namáčknutým mobilem na uchu. Měla jsem šíleně velkou potřebu slyšet jeho dech. Cítit jeho vůni. Jeho rty. Jeho ruce. Jeho celého.
Smyslnost času, je opojná slast…
Nevím, kdo koho chtěl víc. Byl to ten nejkrásnější tanec, který jsme kdy zažili. Odevzdávali jsme se jeden druhému, jako nikdy před tím.
„Chci si nás zapamatovat tak, jak jsme teď..."
Zase si vychutnáváme kávu v oprýskaném hrnku na pavlači, čerstvé modřiny z vášně, vůni sexu a slané slzy z orgasmu. Nikdy nesmíme říci nahlas, jak moc jeden druhého milujeme, jak moc si voníme a chutnáme.
Sluneční paprsky se vkrádají po zácloně jako zloděj. Touží se rozprostřít po konečcích prstů a po propoceném pramínku na spáncích. Touží vplout jako plachetnice do zmatených a rozbouřených myšlenek a zašeptat: „Někteří lidé žijí život obráceně, protože nemají jinou volbu.“
„DOBROU NOC, BENJAMINE!“
