Dlouho jsem Danu neviděla. Těšila jsem se na ni. Trpěla úzkostí, že zůstane sama, bez muže, bez dětí. Postupně se z ní stala žena, která se začala smát a věřit, že své štěstí najde. Změnila zaměstnání, začala sportovat a zamilovala se. Když jsme se viděly naposledy, zářila štěstím. Čekala dvojčátka.

Nepoznala jsem ji. Přála si čaj. V hlavě mi projelo několik scénářů. Ani jeden nebyl správný. Paruka, propadlý obličej, slabé ruce, tichý hlas a oči…oči bez života.

„Jdu se s Vámi rozloučit.“ Řekla se sklopenýma očima. Ruce si opřela opatrně o horký čaj. „Mám rakovinu.“  Vyrazila mi touto větou dech. V šoku jsem si připravila několik naučených vět na povzbuzení a několik na posílení naděje. Dana mi je všechny z úst....vzala. Hrála si s pytlíčkem od čaje a vyprávěla vše, čím si prošla.

„Vím, že se vánoc už nedožiji. Až bude ještě hůř, přeji si, aby mě manžel odvezl do nemocnice. Nechci umírat doma.“

Vyndala fotografie narozených holčiček. Nenašla jsem slova. Hrdlo se mi sevřelo, a když mi začala vyprávět, jaké dárky holčičkám koupila, aby na ní měly, jako na maminku památku, tekly mi slzy po tváři. Být s klientem. Ano, být a projít s ním kus cesty... ale Dana nebyla klient, byla víc. Cítila jsem bezmoc. Šíleně velkou bezmoc!

Stála u okna. Dívala se ven. „Bude mi scházet klavír." Chytila za kliku a otočila s ní. Přivřela oči. Zhluboka se nadechla. "A vzduch s vůní podzimního listí." Po chvilce se rozplakala. „Neuslyším je zpívat a hrát na klavír. Neuvidím jejich oči a úsměv.“ Zavřela okno, sedla si zpět do křesla. Podívala se na mě těma nejbolestnějšíma očima, které jsem kdy viděla a zašeptala: „je nespravedlivá, proč nemohla počkat několik let?“

Nenašla jsem útěchu, kterou bych jí pomohla v její bolesti. I když jsme spolu mluvily několik hodin, neodcházela s vírou v uzdravení a v zázrak. Nepodařilo se mi to, nechtěla.

Před Štědrým dnem jsem zvedla telefon a hlas na druhé straně řekl šílenou větu…

Jsi nespravedlivá!!! Slyšíš?!!!