Nahá poezie na plátně

Leonarda da Vinci, Raffael, Michelangelo byli kouzelníci a jejich tvorba byla nadčasová. Leonardo, stejně jako mnoho dalších renesančních malířů studoval ideální proporci lidského těla, zvláště hlavy. Jeho díla jsou dokonalá. To uznávám, ale třeba Mona Lisa se mi ani trošku nelíbí. 

Prošla jsem jako návštěvník mnoho galerií od Louvru až po Ermitáž, protože ráda maluji a kreslím.Vyzkoušela jsem různé techniky: olejové barvy, křídy, uhel…ale ze všeho mám nejraději kresbu tužkou.  Jako samouk jsem kreslila a s tužkou v ruce studovala rysy tváře: obočí, oči, nos, uši, rty a vlasy. Zachytit oči ze strany, zepředu, v poloprofilu…zachytit něco tak šíleného, jako je nos při pohledu zepředu, bez zřejmých linek hran…zachytit rty a jejich milion podob…zachytit fyzické rysy, prvky osobnosti a charakteru, je velmi těžké. Ano, těžké, ale pro mě s tužkou v ruce neopakovatelný zážitek. 

Nedávno jsem našla úplnou náhodou obraz od Jacques Sultana. Nazvala jsem ho „Poezie na plátně,“ muž, který jen tak leží. Mona Lisa ve mně nezanechala žádný pocit, ale nahý chlap…všechno.

„Poezie na plátně“ má v sobě rým, rytmus, obraznost, symboliku. Mužská ramena, paže, záda, zadek, náznak mužství, stehna…prosakují lyrikou, epikou a nenucenou erotikou.

Miluji vůni muže, vůni mužského pohledu, vůni mužské touhy. Nasát nosem až do mozku vůni, která jako výbušnina způsobí detonaci. Cítit jeho touhu, která voní jako letní vzduch před půlnoční mořskou bouří. Vnímat jeho pach, jenž trne na jazyku. Ochutnávat s ním mimořádně silnou vůni smíchanou s chutí, která připomíná na rtech kapky potu…tohle vše, ve mně vyvolává tento obraz.

Obyčejná nahota v přirozené poloze.

Muž ležící, jen tak, jako by nic a můj voyeuristický pohled s tužkou v ruce…také… jen tak, jako by nic.