Rok splněných přání

K tomu, abychom si začali plnit sny, nemusíme stát na konci své životní cesty. Stačí k tomu pár mizerných let života.                                                                                                                                                                                                                           

 „Povstaňte, jménem republiky, manželství uzavřené dne toho a toho se rozvádí…“  zvláštní věta. Zní vám v uších ještě dlouho.

Bolela mě, ale ulevilo se mi. Věřila jsem v lepší dny, týdny, měsíce a roky.

Když se na to nyní s odstupem času dívám, byla to cesta ke mně samotné. Jako kdybych ztroskotala na pustém ostrově. Já, Robinson Crusoe, sama, opuštěná, bezradná na cizím ostrově. Za čtyři roky jsem se naučila rozdělat oheň, vyhledat potravu, postavit si obydlí, ale šťastná, šťastná jsem nebyla. Tušila jsem, že tam za horami je někde „to“ na co čekám, ale cestou za „tím vším“ mi došla i ta poslední kapka energie. Opuštěná, sama na ostrově ničeho, jsem se zhroutila. Nežila jsem. Přežívala jsem ze dne na den. Dokonce jsem přestala vidět hory, které mi dávaly sílu. Nebylo nic. Vůbec nic.

Psal se konec roku 2013. Robinson Crusoe se zvedl, vyndal z kapsy malou skleněnou lahvičku. Rozpřáhl se a vší silou ji zahodil do moře: „Sbohem antidepresiva…“ a pak se otočil. Spatřil, jaká nádhera ho celou dobu obklopuje a rozhodl se, že začne žít. Byť sám, ale začne žít! Začne si plnit sny.

Pojďte se podívat spolu se mnou, na můj rok 2014. Na rok, kdy jsem zjistila, že život je fajn i za cenu, že mi do života už pan pravý nepřijde. Smysl, ten opravdový smysl všeho, máme každý v sobě…bez ohledu na to, jestli máme nebo nemáme po boku partnera. Naplnit si život musíme každý sám a já si myslím, že se mi to v loňském roce povedlo… 

Nikdy jsem pravidelně nesportovala. Deset let jsem o tom jen mluvila. Proto, jak jinak odstartovat rok splněných přání, než sportem. Na začátku mě pohyb málem připravil bolestí o všechny svaly, iluze a o rozum. Ale? Nakonec jsem se do něj zamilovala...  

Daruj krev, plazmu a zachráníš tím nejen sebe.

Odvahu k tomuto kroku jsem hledala víc jak čtyři roky. Důvod byl jednuduchý: jsem srab, který při pohledu na jehlu utíká.

Zvítězil pocit dluhu, který jsem potřebovala vyrovnat. Plazma je potřebná např. při velkých operacích, po vážných nehodách, při léčbě rakoviny, hemofilie a u lidí s poruchami imunity....tzn. několikrát mi byla někým tato vzácnost darována. 

Do auta jsem naskládala postel, peřiny, koupelnu, wc, ledničku, čtyři kufry a řasenku. Nikdy jsem pod širákem nespala. Dokonce ani ve stanu ne. Svět trampu mě obešel velkým obloukem.

"Ještě než umřu (člověk nikdy neví) měla bych zjistit, jaké to je, spát pod hvědzami v přírodě a bez civilizace!" Tohle mé rozhodnutí mě stálo HODNĚ odvahy. A výsledek? Neznám krásnější strop nad lidskou hlavou. Vtáhne Vás dobrovolně s hvězdami a nekonečnem do sebe. 

"Tak nějak málo tančím, zpívám, brečím, líbám, marně si hledám tep, jsem prý dospělý a to je svět, když je ti přes třicet." (Kryštof)  

...a to je svět, když je ti přes čtyřicet Richarde :-)

"Ségra, chceš na moře?" 

"Jasně!" Odpověděla jsem nadšeně.

"Tak jdem!"

"A už si to někdy řídil?"

"Ne. A ty?" 

Moře se třpytilo, tančilo a zpívalo. Dělalo jako by nic. Jako bychom k němu patřili odjakživa. A když už si brácha myslel, že ho svojí rychlostí zkrotil...drclo do nás velikánskou vlnou!

Zvláštní pocit, když během sekundy začne Váš mozek do celého těla křičet: "Potápíš se! Máš pod sebou hloubku 80 metrů. Začni se hýbat!!!" Otevřela jsem pod hladinou oči. Zajímavé zjištění. Můžete se hýbat, ale nemusíte, když se Vám nechce...nemusíte.

Vypnout mobilní telefon, každodenní myšlenky a způsob uvažování.

Živote je proto krásný, protože nám dává křídla. Je to možnost letět kam se nám zachce.  

Můj tajný sen roku 2014:

1) správné držení zrcadlovky

2) nezvedání malíčku

3) otevření a prostudování návodu na obsluhu.

Nesplnitelný sen? Ano, nesplnitelný!!! :-D 

Lze si splnit přání tím, že splníme přání někomu jinému? Jistěže, lze! A myslím si, že se mi to v případě mé maminky povedlo.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Babí léto odvál studený vítr a já usedla po letech opět do stejné lavice. „Starost o druhé lidi je starostí o sebe i o svět.“  

Velice ráda peču dorty. Takové ty velikánské. V den mých narozenin se mi povedl nejen dort, ale i maďarský guláš, řízky naruby a sváteční káva. Byl to krásný podzimní den s celou rodinou. 

Vzácná to žena. Moje milovaná babička, která na konci roku oslavila překrásných 90 let. V tomto případě plní přání babička mně...a to, že ji ještě mám! 

V mém životě jsou dva nejkrásnější splněné sny - první pohled po porodu na mé děti, dotek, políbení a pocit absolutního štěstí. A ten trvá do dnes.